Táta

Je ráno, vstávám – cítím samotu,
běžím za tátou – čekám ochotu,
je v lůžku s mámou, v zadním pokoji,
lehám si k těm, kdo se nebojí.

Táta je fajn, vždycky směje se,
po práci, večer, ráno po plese,
má důlky v tvářích, těsně pod knírem,
každý splín života, je jím zastíněn.

Rozumí fotbalu, teď je rozhodčí,
každému domluví, s lumpy zatočí,
je čestný, věrný a má skvělou povahu,
když dále nemohu, dá mě za hlavu.

Chtěl bych jít jednou v jeho šlépějích,
být čestný muž, jdoucí v peřejích,
prát se a bránit svou rodinu,
a nikdy nezůstat ve stínu.

Příspěvek byl publikován v rubrice Z domova. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.