Školní ráno

Ráno po půl sedmé,
nic se doma nehne,
jednom máma volá,
vstávej hochu – škola!

V kuchyni již na mě čeká,
kakao a bílá veka,
rozhlas po drátě nám hraje,
hlásí zprávy z mého kraje.

Venku zima začíná,
jinovatka chladivá,
překryla již syté barvy,
přilepuje se i na rty.

Přes ulice, přes dvory,
spěchám rychle do školy,
zájem vědět stále více,
nádech, výdech – silné plíce.

U školy jsou spolužáci,
najít Iva nedá práci,
ve společné rozpravě,
šály, čepky na hlavě.

Školník! Vchod je otevřen,
zástup míří do šaten,
aktovky a s boty sáčky,
obsazujem lavice a háčky.

Po schodišti běží dav,
ve třídě je třicet hlav,
dychtíc nových informací,
připravujíc se na práci.

O přestávce u oken,
zasněně tam koukám ven,
kresby mrazu na tabulích,
atmosféru dokreslují.

Vzpomínky jsou to milé,
ideály, krásné chvíle,
poklid v duši, krása bytí,
to se nikdy nevrátí Ti.

Rubriky: Z domova | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Školní ráno

Děda s bábi v babím létě

Sedí děda na zápraží,
sedí, sedí, spí,
uvnitř bábi něco smaží,
a on klidně sní.

Za mlada to býval fešák,
lovec mladých žen,
své lovy již dal na věšák,
zbyl jen krásný sen.

Bábi ráda tancovala,
menuet a waltz,
teď jen tančí kolem plotny,
žádný Johann Strauss.

Stáří klidné, stáří sivé,
děti dospělé,
oba jsou dnes vlastně rádi,
vstanou-li z postele.

Podzim žití plyne rychle,
třa se připravit,
zima života jak jiskra,
může je překvapit.

Tuto křehkou symbiózu,
měl by každý zažít,
dědu s bábi a života,
je třeba si vážit.

Rubriky: Z domova | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Děda s bábi v babím létě

Dvory rodné

Mezi domy, trochu skryty – dvory Porubské,
mezi stromy, mezi keři, z doby pro-ruské.
Podobné jsou samy sobě, přeci odlišné,
vzpomínky Tvé tiše nesou, dvory poklidné.

První kroky v pískovišti, máma v dosahu,
dětské hry a radovánky zdola v posazu,
následujíc školním věkem, hermím obdobím,
pokud někde běhám venku, doma nezlobím.

V létě fotbal hraje mládež nebo tatíci,
v zimě led si lidé tvoří, občas tající,
spolupráce bez legrace, zájem společný,
dvory rodné, budí v tobě zájem horečný.

I po létech atmosféru mají nádhernou,
oprýskané,, trochu rmutné, s bujnou květenou,
vzpomínky a panoptikum míst těch kouzelných,
zůstanou v nás vždycky vryty v dobách následných.

Jednou coby starci sednem na lavičky dvorní,
vzpomeneme na zážitky z naší doby školní,
dvory naše, dvory rodné, dvory poklidné,
nezapomeň na ně ani v době neklidné.

Rubriky: Z domova | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Dvory rodné

Sklenice vína

Sklenice vína,
každá je jiná,
sladká či trpká,
ostrá vývrtka.

Vinařství klidné,
kousek od Vídně,
révu do sudů,
obstarat půdu.

Trpká chuť značí,
náladu k pláči,
sladká je radost,
života slavnost.

Každá je zdravá,
dává Ti práva,
odsunout starosti,
užít si radosti.

Na dně Tvé sklenice,
dozvíš se nejvíce,
o slastech života,
věčná Tvá dobrota.

Rubriky: Z lásky | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Sklenice vína

Na věky s Tebou

V zrcadle obrys Tvůj vidím jen z části,
Tvé modré oči a světlounké vlásky,
ležíš a sleduješ válečné drama,
ležíš a přemýšlíš, co bude s náma.

Pod úhlem pohledu vypadáš skvěle,
mé tajné myšlenky probouzíš směle,
až spatřím dno sklenky – někam ji odložím,
své tělo vedle Tě poklidně položím.

Červené víno nám dodává naději,
že spolu nakonec spadnem do peřejí,
peřejí lásky a šťastného žití,
kéž bych tu s Tebou moh na věky býti.

Rubriky: Z lásky | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Na věky s Tebou

Černý den

Černý humor, černý sen,
černý pes a černý den,
Všechno černé dneska zdá se,
nedaří se jako prase.

Od rána to začalo,
všechno se to posralo,
výzor mám jak zmoklý tapír,
protžený hajzl papír.

Ruce celé od hoven,
pomozte mi z toho ven,
klika dveří z ruky trčí,
to to dneska hezky frčí.

Po schodech jdu hlavou vpřed,
na prdeli mám zas vřed,
levou nohou vyjdu z domu,
klíč od auta? -Zpátky domů!

Raději tam zůstanu,
lehnu a už nevstanu,
do peřin si zalezu,
už nikdy nevylezu.

Rubriky: Sranda musí být | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Černý den

Tajemství činžovních domů

Ty tajemné kouty činžovních domů,
lákaly k průzkumu, když jsem byl kluk,
sehnat klíč od půdy? – no dejme tomu,
potají vkrásti se, nedělat hluk.

Půda jest království všeliké veteše,
malinký tichounký ostrovní stát,
snad jenom číča, jenž přebíhá po střeše,
zákoutí temných se nemusí bát.

V nejvyšším patře nad lidskými hlavami,
v prachu a samotě, v klidu a míru,
leží zde věci, jež leží jak minule,
nemohou udělat do světa díru.

Ten kdo je ponechal v krabicích osudu,
ten kdo se vzdal vzpomínek v nich,
odložil navěky minulost na půdu,
tak jako vzdává se svobody mnich.

Až příště poneseš krabice na půdu,
až věci odsoudíš k věčnému spaní,
mysli na vzpomínky, radost i pokoru,
mysli na radost z dětského hraní.

Jednou je na půdě zas někdo objeví,
prozkoumá krabice, odhrne prach,
vzpomínky někomu jinému vyjeví,
radost mu způsobí při dětských hrách.

Rubriky: Z domova | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Tajemství činžovních domů

Táta

Je ráno, vstávám – cítím samotu,
běžím za tátou – čekám ochotu,
je v lůžku s mámou, v zadním pokoji,
lehám si k těm, kdo se nebojí.

Táta je fajn, vždycky směje se,
po práci, večer, ráno po plese,
má důlky v tvářích, těsně pod knírem,
každý splín života, je jím zastíněn.

Rozumí fotbalu, teď je rozhodčí,
každému domluví, s lumpy zatočí,
je čestný, věrný a má skvělou povahu,
když dále nemohu, dá mě za hlavu.

Chtěl bych jít jednou v jeho šlépějích,
být čestný muž, jdoucí v peřejích,
prát se a bránit svou rodinu,
a nikdy nezůstat ve stínu.

Rubriky: Z domova | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Táta

Vůně domova

Ten pocit, když po létech vcházíš do dveří,
práh zapraská, a ty zíráš – zraku nevěříš,
vše stejné je, jako to bylo kdysi za mlada,
toť vůně domova, jenž tady stále převládá.

Botník a skříň tě vítá v předsíni,
zrcadlo, telefon – vše závěs zastíní,
zelená klotová tkanina sajíc prach,
krok za krokem jdeš – a máš strach.

Z koupelny voní prádlo – právě vyprané,
věšené pečlivě, schnoucí tiše, mýdlo na vaně,
a vůkol zvláštní ticho, jež humor zabíjí,
kohoutek kape, kap, kap – nátlak vyvíjí.

Jdeš raději zpět, rodná kuchyně tě volá,
oběd již voní, prostřeno jest – Coca Cola,
to malé černé nic, ten revoluční náznak luxusu,
sháněný otcem tvým – často v poklusu.

Na plotně polévka, což je grunt domova,
na zdi obrázky, kořenky, nad dveřmi podkova,
a pod oknem lavice a stůl vedle spíže,
kdes chodil tajně vyjídat sladké skrýše.

Domov je tam, kde to dobře znáš,
možná již nikdy se do něj nevydáš,
nebo se vytratí s lidmi, jenž máš rád,
vzpomínky zůstanou, jak školní kamarád.

Když zase příště zavřeš dveře domova,
uvědom si vzácnost toho ostrova,
ostrova klidu, péče a pohody,
tam, kde se člověk s láskou narodil.

Rubriky: Z domova | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Vůně domova

Zeměplocha

Ptáci a poupata,
země je kulatá – možná.

Lesy a pohoří,
když oheň dohoří – doutná.

Krávy a volové,
elfi a trolové – sliční.

Hledaje rozumu,
žijíce v konzumu – s lidmi.

Srny a zajíci,
s úsměvy na líci – dřeme.

Prosti své podstaty,
na hrudi u táty – spěme.

Rubriky: Začátky a konce | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Zeměplocha